ŽIJU!

1. listopadu 2013 v 15:36 | Anet(ka), dcera (z) Moravy
Ahojte děcka.
Tak su po dlouhé době zase tady. Je to teprve pár měsíců, co se týče času, ale co se týká života, tak je to velký posun. Dost se toho změnilo. Tak třeba se ze mě stala bakalářka. Ale to je to nejmenší. Všecko se úplně změnilo. Stala se jedna věc, která mi změnila život. Ona se mě teda vůbec netýká, ale já jsem jaksi dovolila, aby mi změnila život. A přehodnotila jsem priority. A jsem teď někdo úplně jinej.
A je mi hrozně fajn.
Ty jo, ten život je fakt zajímavej. Jak se v něm dějí převraty, které jsou jen zdánlivě vnější, ale to hlavní se stejně děje hlavně u vás v hlavě. Tam to začíná. Taky jsem vám chtěla říct, že tady na tom blogu končím. Má divný název a nějak nevyjadřuje, co to vlastně chci říct (a já toho chci říct fakt hodně). Snad jsem se už našla a stěhuju se na jinou adresu, některé články si ale přestěhuju. Navíc jsem začala fungovat na anglofonní blogové komunitě TUMBLR, ale jelikož pořád měním url, tak vám sem adresu nedám, budete si muset zapátrat (pokud vám to za to stojí, hehe).
Tak co myslíte, splní se mi tentokrát sen o slavném blogu? :)
Moc vám děkuju, že jste mě četli.
A brzy zase nashledanou - a tentokrát ve velkým :D
Vaše Anet <3
 

Význam palce (aneb co může znamenat zdvižený palec na nejmenované soc-síti)

10. února 2013 v 23:00 | Anette F. von Olmutz |  Světonázory (články rozmilé)
VÝZNAM PALCE
(malá úvaha o tom, co může znamenat zdvižený palec na sociální síti)
Je až nepěkné, jak se člověk tetelí zvědavostí, když uzří červeně zářící čísílko u zeměkoule. Čeká pozvání na party, vyznání lásky nebo reakci na svůj status plný světopravdy.
Chyba lávky! Je to jenom palec...
Ale co se OBČAS skrývá za palcem nahoru? Vybádala jsem několik konspiračních teorií, které potěší snad víc lidí než jen milovníky konspiračních teorií:
Palec nahoru může znamenat...

Takové docela maličké ufrknutí...

10. února 2013 v 20:07 | Anette F. von Olmutz |  Zprávy od autora
Už dva roky studuju bohemistiku, ale pořád dělám chyby. Respektive moje pevná víra ohledně poměrů mezi větami v souvětí (založená na jednoduchých pravidlech základoškolských) dostala pořádně přes zadnici, když tu "lehkou" věc pořádně rozbordelila detailní pravidla psaní a nepsaní čárek v souvětích s dvěma miliony vyjímek a odchylek. Tak jsem z toho jelen parohatý. A proto zuřím, když vlastně nevím něco, co jsem si myslela, že vím. Ztratila jsem jistotu, nad každou čárkou přemýšlím dvě hodiny, a ani tak si nejsem jistá, jestli je to dobře. Prostě už nejednám podle jazykového citu a instinktu, protože co když je můj jazykový cit nakažen nějakou bakterií e.coli a blouzní ze sna? A už si ani není jistej tím, co pro něj bylo úplně jasné!?
Tím bych se vám chtěla omluvit (a sobě ospravedlnit), ač bych měla mít na jazyk patent, proněvadž jsem přeci specialista a knih přečtu za týden deset kilo.
Co z toho vyplývá?
Že článků bude ještě méně, protože musím študovat.
A taky oznamuji tato předsevzetí:
1) od této chvíle na tomto blogu nenapíšu sprostého slova, ledaže by to bylo v prospěch nějakého příběhu nebo že by to v tom okamžiku přistálo jako zadeček na nočník. Každopádně se zavazuji, že jich tu bude co nejméně. Přivedl mě k tomu článek na dnes už velmi slavném nejmenovaném blogu, kde se madam autorka staví do role určité autority a vrtá snad už do všech oborů (což o to, vždycky nám předhodí důvěryhodný argument "proč ona může"). V tom článku se zrovna zabývá krasopravopisem, dozvíte se tam toho spoustu o jejím raném géniovi. A pak pronese "Sere mě..." Mně vám to praštilo mezi voči, že jsem měla pár vteřin mžitky! Člověk by řek', že to byla jen taková extravagance nebo manýrismus, ale na mě jako na čtenáře to teda zapůsobilo jako příchod na čerstvě použitou toaletu. A to je u vícero jejích pekelných článků (ta fráze). Nejdřív se natřásá, jaká je kultivovaná dáma, opěvuje svůj talent pro psaní a sobě vlastní krasosloh podepřený bohatou četbou... A pak tohle! Když je tak slohově zdatná, jak říká, tak proč nepředvede svou slovní zásobu nějakým méně... Ehm... Frekventovaným výrazem reprezentující danou okolnost, kterou chtěla vyjádřit?
Když jsem to dočetla, chytla jsem se za nos a zařekla se, že i když ze sebe žádnou dámu nedělám (jsem normální prasopes, co si rád oblíká kraječky a růžové lodičky - i když teda ne dohromady), tak takový zážitek srovnatelný se vstupem na toalety na vlakovém nádraží v Brně (jinými slovy - turniket jak do O2 Areny, ale dvířka kabinek vám sahají od kotníků (u jedinců menšího vzrůstu je to skoro polovina holeně) po temeno, takže mimo jiné nepříjemnosti každý vidí vaše nohy, když vykonáváte potřebu) svým čtenářům podstrojovat nebudu. Působí to totiž nepěkně.

Moje předsevzetí 2) týkající se blogu vám asi nebudu specifikovat, protože pak by to nebylo překvapení. Je pravda, že jsem se tu zatím moc nějak nepředvedla, vlastně ani nevíte, čím se "jakože zabývám". Je toho poměrně dost, protože moje pozornost je vcelku rozháraná. Jenomže mě čeká příprava na státní zkoušky (dvě). Takže zatím se na moc nezmůžu. Ale jelikož jsem ten recesista, jak vám tady v zeleném sloupci vlevo oznamuji, tak se máte na co (ne)těšit.

Toť vše.
Olé!
Anette von Olmutz
 


Medvídek? Krteček!

3. února 2013 v 15:48 | Anette F. von Olmutz |  Pošukoviny alias POVÍDKY a ÚRYVKY
Tento příběh byl inspirován skutečnou událostí.
Nejsem plyšový medvídek. Jsem Krteček. A pokud chcete něco vědět, tak mezi svými kolegy jsem u nás doma medvěda snad neviděl. To vám byla samá psí smečka, kočičí tlupa, stádo kopytníků od koní a prasátek až po pegasy a jednorožce, i mnohého ptactva by tam pohledal a o panoptikum individualit, jako je had, žížala, velryba a želva, zakopával, o další všemožné drobotině nemluvě. Ale medvěd, kamarádi, tam byl snad za ta léta všehovšudy jeden. Avšak byl to takový flegmatik, celý bílý, packy měl samé srdíčko a moc toho nenamluvil. Možná to byl spíš intelektuál, který si vystačil sám se svou hlavou.

Češi si zvolili hulvátství

26. ledna 2013 v 17:05 | Anet(ka), dcera (z) Moravy |  Zprávy od autora
Jedno se nikdy nezmění: lidi budou nadávat, ať bude prezidentem stane kdokoli.
A teď budu nadávat já.
Češi mě zklamali, moje olomoučáctví je v troskách - na rozdíl od prvního kola u nás vyhrál tentokrát hulvát Zeman. Jak ostudné!
Jsem tak naivní. Tak dětsky. Pořád věřím na hipísácké ideály. Věřím v čestné a slušné chování.
Ale aby zvítězilo hulvátství nad noblesou a nadhledem, to opravdu zamrzí snad i protřelého, ale čestného člověka. (Proč by zkušenej člověk nebohl být čestnej? Jsou přece věci, které nás naučí rodiče - jako že se nekrade, nelže a má se jednat podle nejlepšího světdomí a být k lidem slušný - které se z nás jen tak vytratit nemůžou. Nebo vás to rodiče neučili?)

Milá nadpoloviční většino,
zvolila sis' prezidenta, který bude dělat ostudu, urážet nejen své občany (i voliče), ale i ostatní státníky. Bohužel asi musím konstatovat, že jaký národ, takový prezident. Je příšerné, že lidem tolik záleží na tom, aby prezident byl Čech (ale Češi jsou oba kandidáti), ale aby to byl slušný příjemný člověk, který zná zásady slušného chování, na tom jim tak nezáleží.
Opravdu se stydím, jak jsme malí. Hrajeme si na "češství", ale když nám hoří u prdele, tak se za ty větší klidně schováme (viz učebnice dějepisu i Masarykova slova).
Prý Karlovi uškodilo jeho prohlášení o Benešových dekretech. Opravdu? Asi ano. Bylo to trochu neohrabané. Ale ta největší pravda je, že polovina národa ani neví, co to Benešovy dekrety jsou, protože dějepis měli jenom na základce a na střední buď nechodili, nebo měli dějepis jen tak "letem světem", a pochopitelně si to dodatečně nevyhledají, vlastní názor si neudělají (protože nemaj čas, musej jít do hospody) - jen vědí, že jak se o tom začne mluvit, tak maj zbystřit a tvrdě to odsoudit.
To Zeman má mnohem "víc" - má k nim blíž - je to člověk, o kterém všichni říkají, jak je chytrý a vzdělaný (což pravděpodobně skutečně je), ale argumentuje, jako by měl v hlavě vystláno vepřovou tlačenkou - sprostými urážkami, zkrátka jako primitiv. A krom toho má i "atraktivní" dceru. A manželku, která se asi (jak vidno) strašně těší na svou reprezentativní funkci.

Nadávat na pana Klause patřilo k bontonu. Teď nastupuje, dovoluji si říct, větší kalibr. Beztak ho volili i demokratičtí intelektuálové, akademici a jiní hlavouni - vždyť o čem by plkali se studentkama v hospodě? Kdyby volili pana Karla, tak by byli proti sobě a těžko by si hledali témata. (To byl vtip.)
Ach jo. Mě tyhle nadávací debaty nebaví. Doufala jsem, že to skončí.

Karel forever.
Taková šance mít konečně fajn reprezentativního prezidenta.
A místo toho... se koná Návrat starého varana.
Jdem zdrcena.

A kdo stojí za zády vám?

20. ledna 2013 v 19:37 | Aňa |  Zprávy od autora
Některým liden stojí za zády jejich slova. Spousta lidí jim na to skočí, a valná většina z těch, co jim na to skočí, jim závidí a nesnáší je. Já jsem jeden z těch nesnášitelů. Téměř blinkám pokaždé, když ZASE potkám člověka, který věčně říká:
To je pro mě hračka. Vždycky jsem to zvládl/a.
Na ten opravený test se vůbec dívat nemusím, protože tam skoro nic špatně nemám.
Cože, mám jedničku? Skoro jsem se neučil/a. Vlastně vůbec.
Já slovník de facto nepotřebuju.
Jo, já to umím, vím, že mi to jde.
Tak to bych možná nezvládl/a ANI JÁ.
No jo, zase jsem nejlepší, já za to nemůžu!

No to víte. Možná se tak narodila, možná je to... zakomplexovaná kačka, co si potřebuje nahnat sebevědomí machrováním, povyšováním se a příležitostným urážením druhých.

Řeknu vám popravdě, že lepší výkony jsem viděla u lidí, kteří tohle řeknou tak jednou za rok nebo vůbec nikdy nahlas.
Kde nejsou odpovídající činy a vnitřní jistota, musí být velká slova. Všimla jsem si, že lidi, co to opravdu někam dotáhli, se chovali vždy skromně a o svých úspěších mluvili s ruměncem na tváři a pokorou, kterou si vzhledem k tomu, co dokázali, mohli klidně odpustit.
Hele, ale co když to těm velkohubcům jednou nevyjde? Nebude to směšné, že se někdo tak vychvaluje a pak před očima všech něco projede na celé čáře?
Hm, asi ze mě mluví jen závist, přiznávám.
Ale štve mě mladá generace, které jsem součástí. Zdá se být dravá, drzá (a velmi neuctivá ke stáří, hodnotám a věcem, které tu byli dřív, než se narodili, které rozbíjejí se samozřejmostí sobě vlastní, ale nic trvalejšího dosud nevytvořili), ale talentů, myslím opravdových talentů a pilířů naší budoucnosti, je tam jen pár. Zatím se všichni předhánějí v tom, kdo z úst vyplkně co největší... slovo.
No, kdyby se tolik nekecalo a víc se dělalo...

Ono to totiž za zády pak pěkně hřeje. Pak vám na ně nefouká. Když si postavíte izolačku z velkejch slovesnejch bublin (pěkně nafouklejch a prázdnejch). Ale ono jednou pořádně zafouká.... A já, jako zastánkyně spravedlnosti a závistivý hovad, co vám na ty vaše velkoslovné průjmy skočil... se budu škodolibě smát.
I když, občas mám sklony být empatická a lidi litovat.

Vybudujte si sebevědomí uvnitř, navenek budete působit lépe, když budete skromní... Přílišná jistota totiž přináší smůlu. A je k smíchu!
Raději nemluv, když nejsi vyzván. Hlavně nemluv o sobě. Ble.

Zlá,
závistivá,
a skromná a nechlubivá
Anka
P.S. Jak to všechno vím? Občas jsem velkohubila taky. A nejsem na to zrovna hrdá! Proto přesně vím, proč to lidi dělají...


Proč bych sakra měla být na pustém ostrově?

5. ledna 2013 v 13:54 | Anetice Nezbednice |  Zprávy od autora
Co si vzít s sebou na pustý ostrov?
Dovolte mi odpovědět otázkou:
Proč bych jako měla jet na pustý ostrov?! Upřímně řečeno, tahle pustoostrovní otázka mi začíná lézt krkem.
Protože:

Jsme na pokraji revoluce ideálu ženské krásy?

31. prosince 2012 v 21:04 | Anetek |  Světonázory (články rozmilé)
Jedním z mnoha důležitých poslání bulvárních plátků je nás informovat o tom, kdo ze slavných přibral. Nejen informovat, ale jaksepatří ho pozurážet, protože být tlustý, to se přece nedělá! To je neslušné a značně nespolečenské!
Na modelky i nemodelky jsou vršeny čím dál větší nároky na vyhublost, zdravá štíhlost před pár lety zmizela z měřítka přijatelnosti.
Je tu fenomén anorexie. Netřeba představovat.
Pak jedna bývalá modelka, která léta s anorexií bojovala, zemřela. A bylo jasné, že módní průmysl je v pěkné rejži. Co teď?
I přišly chytré hlavičky s úžasným nápadem! Plus-size modelky! Ty tu byli vždycky, ale byly vidět jen v reklamách na hubnoucí prostředky a katalozích některých obchodů s konfekcí, které mají zvláštní oddělení pro plnoštíhlé. Vzali pár hezkých holek větší velikosti, nacpali je do sexy oblečků, které se moc nelišily od těch, které vídáme na normálních modelkách (což byla poněkud do očí bijící změna ve srovnání s volnými neforemnými pytly, které jsou na plus-size modelkách velikosti 42 k vidění v konfekčních obchodech).
Vzedmula se vlna obdivu i nevole. Člověk si ani neuvědomuje, co vidí vlastní oči v běžném životě, a pak to na bilboardu nebo v časopise vypadá jako zjevení.
Taková kampaň se opakovala ještě několikrát, pokaždé vzbudila vášnivé diskuze. Hubené ženy říkaly, že je to hnus. Jejich partneři taky. Plnoštíhlé ženy říkaly, že tak to má být a tak je to nejlepší. Obdivovatelé plnoštíhlých žen až na pár výjimek mlčeli. Nechtěli se ztrapnit před ostatníma klukama.
Málokdo se na to díval objektivně - každý si chtěl přihřát vlastní polívčičku, jak už to bývá...

Pak bylo chvíli ticho.
Ale teď se začalo něco dít. Tak trochu samovolně, bez zásahu módního průmyslu..
Je toho poslední dobou hodně. Rozšíří se hranice přijatelnosti týkající se velikosti ženských postav?
Že jsou černošky sexy v jakýchkoliv velikostech je jakási nedotknutelná pravda (mimochodem, věděli jste, že u Afro-američanek je téměř nulové procento výskytu mentální anorexie?). Máme tu spoustu hereček a hlavně zpěvaček afroamerického původu, které svět miluje a na jejich váhu se nijak neohlíží. K bílým holkám nikdo už tak tolerantní nebyl…
Dokud nepřišla Adele. Holka s velkým hlasem a nádherným obličejem. Všechny dostala svou krásou, talentem i osobností, a posměváčkovství se najednou zdálo všem strašně trapné a nemístné. Když si někdo dovolil ošťarnou poznámku, tak se na něj slétli mravokárci (Karl by mohl vyprávět).



Pak se stala ještě větší "bomba". Adelina kolegyně z branže, proslulá samice s velkým hlasem, se nám taky nějak zvětšila. Z kostnatého tělíčka Christiny Aguilery se stalo velice zaoblené ženské tělo. A co hůř - ona odmítala zhubnout! A odmítá stále. Vydrží jí to? Sama říká, že se stravuje normálně. Když srovnáváte její dřívější figuru s tím, jak vypadá dnes, asi vám trochu běhá mráz po zádech. Osobně jsem si nikdy neuvědomovala, jak moc hubená byla. A jestli teď jí normálně, jak asi vypadal její jídelníček před šesti lety? Typuju to na polykání vzduchu třikrát denně.


Tolik milovaná i nenáviděná Lady Gaga má podle bulvárních novinářů také "problémy" s váhou. Nevím, jestli je to pravda, ale podle všeho přibrala asi půl kila. Lady Gaga má značný vliv na mladé lidi, má odvahu posunovat hranice estetiky (její vizuál není vždy prvoplánově sexy, někdy není vůbec sexy - její vizuální styl považuji za velmi umělecký a promyšlený, zároveň odvážný v tom smyslu, že spoustu lidí ji za její nonkonformitu může odsoudit - stejně jako někoho, kdo se dovolí ukazovat na veřejnosti, když má sedmdesát kilo).


Možná opravu stojíme na prahu "revoluce", kdy už nebude smrtelný hřích nemít kostnatou postavu. Nutno dodat "velmi pozvolné hedvábné revoluce", kdy se pomalu ale jistě přestaneme podvolovat buzeraci. Právě proto, že trendu vzdorují zpěvačky, které si to tak nějak můžou dovolit víc než ostatní umělkyně a veřejně známé osobnosti. Modelky si to nemůžou dovolit vůbec, herečky taky moc ne, protože jejich vzhled je hlavním kritériem pro to, jestli dostanou roli - ale brzy by to tak už být nemuselo. Zpěvačky jsou přecejen umělkyně, u kterých je (ve většině případů) nejdůležitější jejich umělecký projev a mohou si dovolit víc stylizace a experimentování se vzhledem. Mohou tedy být první.

Jako absurdní však vidím názory o tom, že se vše zvrhne a bude propagován "nezdravý" ideál. A hubené holky budou mít útrum a nastane zvrhlá nadvláda tlouštíků… Ale no tak, snad tomu nevěříte?
Ať si kritikové říkají, co chtějí, ale ideálem krásy byla vždy štíhlá žena. Akorát tehdy se štíhlost sabotovala stahováním korzetů, což zdeformovalo tělo zase z jiné stránky než hladovění.
Rozdíl mezi dnešní dobou a těmito vzývanými dobami minulými je pouze ten, že dnes je větší buzerace kvůli vzhledu. Tehdy bylo důležité, aby nevěsta měla velké věno. Když byla krásná, ale chudá, tak měla jistotu, že si ji boháč bere z lásky. Tehdy se zas tak na reprezentativnost nehrálo. I boháč mohl mít ošklivou ženu a nikdo se nad tím nepozastavoval - nebylo to takové fopa jako kdyby se dnes nějaký milionář objevil na snobské akci s dívkou, která přesahuje hranici padesáti kil, nedejbože pětatřiceti let! (To by byl průser, kluci by se mu smáli.)
Holt sortiment toho, co se může líbit byl značně různorodější. Ale bylo to fakt o tolik lepší?

Jsem si téměř jistá, že co se módy týče, na mole módní přehlídky nikdy nebude zcela běžné uvidět "normální" hezkou ženu. Důvody jsou čistě praktické. Haute couture jsou umělecké objekty, které musí být předvedeny na módní přehlídce a musí být všechny v jedné velikosti. Hubené ženy jsou všechny stejné - nikde jim toho moc nechybí ani nepřebývá. Proto je nejjednodušší šít v malých velikostech na standardizovaný typ modelkovské postavy - můžete se vyřádit a pak to hlavně také rychlé ušít a ono to bude sedět. Může vám to předvést jakákoliv modelka, ale kdybyste to šili na "normální" ženu se specifickým typem postavy, tak vám to dá pořádně zabrat, aby to správně sedělo a slušelo - jste tak trochu omezováni. Navíc takový model by vám mohla na přehlídce prezentovat jen ta žena, na kterou to bylo ušito, případně nějaká s podobnou postavou - ale mezi ženami plnějších tvarů je mnohem více typů postav než u hubených modelek. Předvádějící modelka by tedy byla další věc, která by vás jako módního tvůrce omezovala.
Tak už chápete, že to není nic proti vám, milé normální ženy?

S úctou a přáním všeho nejlepšího do nového roku 2013
Vaše zlobivá Áňa
P.S. Omlouvám se za pravopisné chyby, překlepy i chyby v interpunkci! (Vím, že tam josu, ale teď je zrovna nevidím, hehe.) Tohle je poslední článek s chybami, slibuju. - Toť mé předsevzetí do nového roku!

Kamil Střihavka & Leaders (2.12.2012, Olomouc)

2. prosince 2012 v 22:10 | Anet(ka), dcera (z) Moravy |  ZA KULTŮROU, DRAHOUŠKOVÉ? (recenze rozmanité)
Tohle není ani tak recenze, jako spíš dojmovka z právě zažité hudební události.
Možná jste si vy, co si čtete můj blog, všimli, že hudba mě, ehm ehm, fakt bere. A to sakra hodně. K věci tedy...

Předvánoční Olomouc alias punčová velmoc republiky je každým rokem hostitelkou koncertů na Horním náměstí - a zadarmo! A že to nebývá "jenom" vystoupení místních garážovek a dětských orchestrů z lidových škol umění, jsme se přesvědčili i dnes...
Před několika hodinami totiž Horní náměstí v Olomouci zažilo naprostý hudební orgasmus.
Dvě slova: Kamil Střihavka. Existuje přesvědčivější argument? Pro fajnšmekry by se hodilo dodat další dvě slova: Miloš Meier (o kterém už tady byla řeč.)
Jak zpívají Chinaski - ty nejlepší věci jsou zadarmo! Civěla jsem s otevřenou pusou, zrovna jako když jsem před měsícem slyšela naživo Michala Pavlíčka. Když člověk slyší tak vysokou kvalitu, tak tomu pomalu nemůže uvěřit. Jó, to je pak lehké býti olomouckým patriotem, když se tu odehrávají takové milé hudební a kulturní události... :)

Koncert byl nepochybně skvělej po všech stránkách.
Avšak jednu chybku to mělo. Hned vám řeknu jakou:
Určitě mě pochopíte, protože to všichni znáte: I když se vám koncert krutě líbí, stejně čekáte na "tu" písničku. V tomto případě je to samopochopitelně "Vzdálenka"... Když to začně, tak jste na větvi... Jako ve snu, nejste tam, plujete hudbou sfér... "Smutnej déšť a město v kouři... na na na na na na na na lalalalalalalalalala..." A pozor, teď to má přijít - refrén, už už už! Už to bude! Teď! Jeď, Kamile, jéééď! Ale pan Střihavka: "A teď vy!" a obrátí mikrofon k publiku... A vy máte chuť sebou praštit o zem vzteky! Čekali jste na božský hlas, ale místo toho slyšíte ze všech stran zvuk, co připomíná sbor špatně namazaných dvěří, které však umí artikulovat "Znáááám, vrrrrz, tě mnohem vííííc, skříííp..." Taková zrada! A jaký to ve vás vyvolá vztek! Čekáte, jste úplně natěšení, už to má přijít, ale vono tohle - tedy nic! (Taky vás napadá koitální metafora?)
Prosím Vás, pane Kamile, tohle už nedělejte. Vy jste pan zpěvák, chceme slyšet Zemi vzdálenou CELOU od Vás! Je samozřejmě velmi laskavé zapojovat publikum, ale nechat zpívat publikum Vzdálenku je zvěrstvo. Fakt.

S úctou a přáním hezkého zbytku večera
Aňa


Existenciální krize dvacátníků

25. listopadu 2012 v 22:21 | Aňa |  Literární patvar zvaný DOJMOVKA
Zatraceně. Už je to zase tady. Myslela jsem si, že už je to za mnou. Ale vrátilo se to.
Existenciální krize dvacátníků.
Chápete, ne? Jste strááášně dlouhou dobu malí a nesmíte nic. Sníte, co bude potom. Potom, až budete moct všechno, co chcete. A najednou je to tady. Už můžete! A... vono nic.
Všechno, co jste si tak pracně vysnili a namalovali, najednou nejde. Fakt to nejde. Jak to? Vždyť jste byli přesvědčený, že to čeká právě na vás!
Najednou se vám zdá, že pojem deseti let, který se vám vždycky zdál jako věčnost, je docela nedávno. Vždyť na dobu před deseti lety máte docela jasné vzpomínky. Docela si dovedete vybavit svoje myšlenky - takřka jste už pobrali trochu rozumu a nějak jste přemýšleli.
Nějak se nám zvýšil počet návštěv pohřbů za rok. Na hřbitovy, kam jste před pár lety chodili fotit krutopřísné zlogotické fotky, se vám už moc nechce.
Docela nic není tak, jak jste si představovali. Vejška není takové leháro, jak nám slibovali starší kolegové. Z vánočních prázdnin se stává studijní volno. Na brigády nemáte čas. Vlastně nemáte moc čas ani na svoje koníčky. Jediný volný večer proflákáte, protože jste rádi, že konečně nic nemusíte. Pak si uvědomíte, že zase nestíháte.
Nestíháte. Permanentně nestíháte.
Máte vztek. Slibujete si, že až dostudujete, tak se vrhnete do podnikání, budete pány svého času a na váš vystudovaný obor už nikdy víckrát nesáhnete.
Hehe.
Domov, odkud jste chtěli kdysi vypadnout a odkud vás už málem vyhazovali oknem, je pro vás sladkou oázou klidu, kam se najednou rádi vracíte a někdy na vás i čekají s otevřenou náručí.
Koukáte se po okolí, nedejbože se vaše rodina stěhuje. Všechno je jinak. Tamhle vykáceli půlku parčíku, tady postavili nové nákupní centrum. Hodně věcí už není tak, jako když jste byli malí. Pamatujete si to, ale už tu není žádný hmatatelný důkaz.
A najednou vám to dojde. Poprvé v životě.
Jste smrtelní.
A co hůř, i ostatní jsou.
Vidíte, jak je život zasraně krátkej.
Ale to ještě neznamená, že musí bejt posranej.
Najednou se přestanete bát toho, do čeho jste měli strach jít. Valaši říkají: kdo sa bojí, sere v kútě.
Maj pravdu. Chce to jednat. Rychle se rozkoukat, už víc nečekat.
Běžte do toho. Nebo to bude průser.

Děs, tahle krize.
Vím, jak z toho ven.
Chce to víc makat.
Když mám chiméru, že mám na čele podezřele vypadající rýhy (je mi 22) a začínám uvažovat, jestli si tohle na sebe opravdu můžu vzít... Dochází mi, že s touhle dobou je něco trochu v nepořádku. Naše genrace musí být odolnější.
Svatosvatě slibuju, že si nebudu dělat vrásky kvůli stárnutí, pokud se o sebe budu starat, protože prostě budu dělat, co se dělat dá. A taky možná slibuju, že až mi bude 40, přestanu nosit trička s imfantilními obrázky. (Včera jsem si koupila tričko s roztomilou dračí holčičkou.)
A dost možná, že budu jedna z těch ženskejch, kterým je vyčítáno, že nosej minisukně, i když maj přes čtyrycet. No co, když budu mít pěkný nohy, tak co bych je neukázala?

Aňulka

Pravda o olomouckém sýru

18. listopadu 2012 v 10:49 | Anet(ka), dcera (z) Moravy |  Světonázory (články rozmilé)
Jsem Olomoučanka. Za posledních pár let, co jsem se poněkud rozcestovala po republičce, jsem se stala olomouckou patriotkou. Mé rodné město, které mě asi 20 let tak trochu deptalo a připadalo mi jako klec, mě dnes, když jsem nesvázaná a za své činy plně odpovědná, fascinuje svou tajemností a historií. A vůbec, není to tu tak špatný, jak jsem si vždycky říkala.
Už si nepřipadám, že bych tu byla připoutaná, zakopaná a absolutně neperspektivní. (Pohled z ptačí perspektivy člověku pomáhá.) Naopak se sem ráda vracím. Už dávno to není přelidněná vesnice. Za poslední léta jsme se dostatečně industrializovali, zkapitalizovali a zamerikanizovali. Hezky se to tu pročistilo, zůsali tu civilizovaní lidé, burani odtáhli reprezentovat Moravstán do Prahy. (To byl vtip! Ale pravda jest, že v Praze, městě imigrantů, je právě nejvíc přistěhovalců z Moravy, no ni?)
Znám i další města, která mají podobnou atmosféru. (Btw - Olomouc je po Praze na druhém místě, co se týká historie a památek.)
Praha je fakt krásná, ale co ty auta všude? A gangsteři? Ach jo!
České Budějovice… taková malebná vesnice. Nádherné to náměstí, kde se i po několika letech pobytu nezřídkakdy ztratím (ne vždy je v dohledu záchytný bod Černá věž - zvláště, když se mi chechtá za zády), pár postranních tajemných uliček (jedna skoro jako druhá)… a to je vše přátelé. Zde malebnost tohoto města končí. Zbytek jsou malé nevzhledné domky a paneláky.
No není to vskutku nádherné, když se člověk po tolika letech odporu rád vrací na svou rodnou hroudu?

A co proslulý olomoucký sýr?
Když vyjedu za hranice Moravstánu a někdo se mě zeptá na město mého původu (pokud nevyzradím své příjmení, jsem osvobozena od dotazu na příbuzenské vztahy s jednou slavnou sportovkyní a následných ód na naši fyzickou podobnost), občas padne slovo o tom sejru. Pěkně smradlavém. Víte, jak mě to štvalo? "Olé, ty jsi z Olomouce! Zrovna jako ten sejr!" (Mám radost, že se také nerozebírá má podobnost s oním sýrem voňavým.) Jaká to konverzační lapálie! Jsem si jistá, že všichni ví, že dotyčný sejr se vyrábí někde jinde. Ale víte, konečně jsem mu přišla na chuť. Jeho smrad a náš společný (domnělý) původ mě zprvu odrazoval. Tento zvrat v mém vkusu zapříčinilo zjistění, že je to sýr s velmi velmi velmi malým obsahem tuku v sušině. Pro krávu, jako jsem já, je to dostatečný argument, abych ho zkusila. Není tak špatnej, víte to? Sice smrdí, ale je slanej - a to při redukční dietě, kdy jste už čtyři měsíce neměli žádnou hříšnou pochutinu (ani sladkou, ani slanou), zajisté oceníte.

Áňa

Miro Žbirka v O2Areně (8.11.2012)

17. listopadu 2012 v 22:56 | Aň. |  ZA KULTŮROU, DRAHOUŠKOVÉ? (recenze rozmanité)
Na tak kultivovaném a přesto zábavném koncertě umělce nonartificiální hudby jsem NIKDY nebyla. Bylo to vskutku elegantní, kvalitní a tak… britské! Ano, mluvím o československém Meky Žbirkovi v O2 Areně se Symfonickým orchestrem Moravské filharmonie Olomouc! (Ano, to je tam, kde jsem doma!)
Velmi milé překvapení (ne překvapení typu, že by to nikdo nečekal, ale že jsem o tom nevěděla) byla předkapela - The Backwards. The Beatles revival. Kdybych viděla rozmazaně, tak bych si myslela, že jsem se přenesla do šedesátých let. Ano, až tak věrně se zvuk podobal originálu. Škoda, že tam nepobyli dlouho.
Žbirka ale hvězdnými manýry netrpí a tak se začalo na čas. První polovina byla bez orchestru, zato přišlo mnoho hostí. První Jana Kirschner. Ještě jsem nebyla na koncertě, na kterém se toho tolik událo. Přálo se k narozeninám, křtila se kompilace cédéček, tleskalo se ve stoje. A přišel i David Koller. Když zpíval Chci zas v tobě spát, byla jsem naštvaná, že tam ten náš symfoňák ještě není. Doprdele, to chtělo smyčce!
Přišedši na pódium symfonický orchestr Moravské filharmonie Olomouc zahrál Happy Birthday To You (byl to přece jen narozeninový koncert). A pak se poprvé tleskalo ve stoje.
Největší hity byly díky orchestru vzneseny do nebes.
A přidávalo se.
Krom Žbirkových vlastních hitovek zazněly i větoznáme odrhovačky, které se nikdy neodrhnou... Hey Jude... All You Need Is Love... Na tuhle věc si u nás může před zaplněnou arenou troufnout jenom Žbirka. A vždycky to zabere.
V neposlední řadě je třeba podotknout, že… Pan Žbirka zpívá na živo fakt dobře. A je to sympatický, skromný člověk. Ani mezi písničkami se člověk nenudil, protože Meky má takový ten humor britského typu založený na slovíčkaření.
Z koncertů v O2 Areně chodí člověk většinou rozvrkočenej, rozkocóřenej a jaksepatří plnej dojmů. Ale tohle bylo snové. Ještě nikdy jsem si nepřipadala na samém koncertě tak zasněně, ale duchem přítomná. A co teprve po něm!
Jsem ráda, že jsem tam byla.

Čo bolí... aneb poslouchejte, že o jeho zpěvu jsem opravdu nelhala!

I Laco Lučenič došel. Že nevíte, kdo to je? To já taky ne. Teda teď už jo. Ptala jsem se starších a ti mi řekli, že to prý byl první metrosexuál v Československu. Jinak kytarista.
Co dodat?


Michal Pavlíček Českých Budějovicích (1.11.2012)

17. listopadu 2012 v 22:10 | Aňula |  ZA KULTŮROU, DRAHOUŠKOVÉ? (recenze rozmanité)
V restauraci Modrý dveře v jihočeské metropoli poblíž nádherného náměstí jsem byla poprvé. Nemohu vám bohužel nabídnout gastronomickou recenzi, ale pokud se tam vaří alespoň z poloviny tak dobře, jak se tam 1.listopadu 2012 hrálo, tak asi mají smlouvu s Jamiem Oliverem.
Věděla jsem, že Michal Pavlíček je náš nejlepší kytarista. A dost možná světového formátu. Jenomže slyšet ho na živo je úplně o něčem jiném. V prvních okamžicích to bylo jako ráj! Člověk nemohl uvěřit, že slyší tu kytaru zpívat na vlastní uši. A pokud stojíte opravdu daleko od podia, tak mistr stojí asi metr od vás (Modrý dveře jsou totiž fakt malinký). A pan Pavlíček přitom hraje jakoby nic… Vypadalo to fakt lehce. Haha! A to je umění - dělat něco, co dokážou jen vyvolení, takovým způsobem, že to vypadá neuvěřitelně lehce.
Ale nebyl to jen Michal Pavlíček, kdo byl master večera! Jeho doprovodná kapela se neskládala jen tak z někoho. (A mimochodem, pan Pavlíček se taky v průběhu koncertu zmínil, že Martina Ivana (basa) a Miloše Meiera (bicí) má oba dokonce i zvěčněné doma… Stalo se tak na přání jeho synka, aby si je uplácali z tvrdnoucí hmoty. A taky je prý pomalovali barvičkami.) Pánové prominou, když se více zmíním hlavně o Milošovi Meierovi - to je totiž rozhodně náš nejlepší bubeník své generace a dost možná i jeden z nejlepších napříč generacemi. To sólo, co předvedl, bylo rychlejší než můj šicí stroj. (A to je co říct, protože mám doma hotovou zbíječku). A basák měl takovej šikovnej popruh na kytaru, kterej mu každej záviděl…
Byla to koncertní špička za velmi málo peněz. Tihle muzikanti mají rozhodně kvality na to, aby se ani ve světě neztratili. Ale to už všichni dávno víme. Teď to jen zažít na vlastní uši!

No... Natočila jsem pouze jednu pirátskou nahrávku, ale na net jsem ji ještě nedala a asi ani nedám... Stejný úmysl však asi mají všichni ostatní pirátští kameramani toho večera! Na netu z Modrejch dveří zkrátka nic není. Tak jen pro ukázku něco z Vysokého Mýta:



Tak… podobnou, kultivovanější a rozsáhlejší recenzi čekejte v našem školním časopise psaném anglicky. Pokud se bude kontrolovat autorství článků, tak díky heslu "Jamie Oliver" se na seznamu "zdrojů" pravděpodobně objeví tento článek. Aneb budu obviněna, že jsem okradla sama sebe? Uvidíme!!!

Co jste dělali přesně na den přesně před třiadvaceti lety?

17. listopadu 2012 v 20:18 | ÁŇA |  Světonázory (články rozmilé)
Přiznám se, že i když to byl den zlomový ve smyslu historickém, tak si z něj vůbec nic nepamatuju. Ale ač mi paměť v této věci neslouží, tak jsme si jistá, že jsem plavala a že mi bylo teploučko. A moc dobře. Potápěla jsem se. V plodové vodě. Nepamatuju se, jestli jsem tehdy věděla, že mi tahle fajn dovolená za necelý měsíc a půl skončí.

Takže o sametové jsem se dověděla až později. Možná z písně kapely Žlutý pes. Už si to nepamatuju (zase). Přesto vím, že když jsem byla dítko a později i teenager plný ideálů, tak jsem dokumenty v televizi velmi intenzivně prožívala… Jako něco naprosto úžasného. I teď se mi to stává. I dnes.
Na mládí je něco úžasného. Je to ta neunavenost životem a pocit, že můžeme jednou všechno dokázat. Euforie úspěšné revoluce má svou neopakovatelnou atmosféru.

Je mi dvacet dva a něco přes tři sta dní. Připadám si hloupější než ve čtrnácti. Občas mi přijde, že jsem moc stará na radikální změnu účesu. Bylo to tak vždycky, nebo je dnes až příliš prosazován kult sexy sedmnáctiletých dětí?
Asi mám být dospělá, ale je to těžký. Rozhodovat se za sebe. Co když to podělám? Dokážu, co si přeju? Zvolila jsem si správně to, za čím půjdu? Mám ideály, ale opravdu jsou pro mě to pravé? Mám svobodu rozhodnou se pro to, co chci, což je neopakovatelný pocit! Ale… Co když se rozhodnu špatně a promrhám čas? Když jsem musela poslouchat rodiče a prostě jim věřila a dělala jsem to, co mi dovolili nebo řekli, bylo o dost jednodušší…

Je mi dvaadvacet a tři sta něco dní. Netroufám si vyjadřovat se k závažným tématům, protože si připadám nekompetentní.
Ale přesto se vyjádřím, protože ráda riskuju:
Všichni říkají, že nám pád komunismu nic nepřinesl. Že ne? Vždyť máme svobodu. Můžeme si sami rozhodnout, co uděláme se svým životem - jako praví dospěláci… Demokracie je o rozhodování se sama za sebe. A já vím, jak je to těžký.
Svoboda je taky velká zodpovědnost.
Věřím, že se jí všichni naučíme.

O politické situaci polemizovat nebudu. Jen řeknu toto:
Když potkám čestného člověka, který nekrade, chce se mi brečet dojetím a mám sto chutí ho nosit na rukou.

S úctou
Vaše Áňa

Zhmotněte slovo v čin, pokud chcete být vyslyšeni.

2. listopadu 2012 v 23:50 | Áňa |  Literární patvar zvaný DOJMOVKA
Slovo je verbální realizace myšlenky. Kvantitativně však neexistuje přímá úměra mezi velikostí myšlenky a počtem slov.
Některé myšlenky jsou nezverbalizovatelné. Nedají se vyslovit. Možná se dají napsat. A když ani to ne... máme tu umění. A krom umění tu také máme činy. A ty jsou nejhlasitější.
Zhmotněte slovo v čin, pokud chcete být vyslyšeni.
Velká slova působí prázdně. Možná proto, že jsou tak velká, nafouknutá jako balón - a myšlenky jsou samy o sobě skromná stvoření. Jistě by se styděli tak roztahovat. Třebaže by mohly, ony to neudělají, na to jsou příliš plaché.

Jedno jediné slovo může obsáhnout celý život toho, kdo jej vyslovil. V jednom totožném slově můžou být obsaženy všechny radosti i naděje, a zároveň i obavy jednoho člověka.
Ale vždyť je to jenom slovo!
Avšak ne pro toho, v jehož srdci vyvstala myšlenka, která se v jeho ústech zhmotnila ve slovo. Slova mají význam - dáme-li jim nějaký.
Slovo má nějakou formu - ale přeci jenom jinak zní v uších různých lidí. Různí lidé je vysloví jinak.
Jedno slovo může mít sposty definic. Jsou různé slovníky. Různí filosofové. Různé názory. Různí lidé.
Třeba takové slovo štěstí. Všichní VÍME, co to je, ale zněly by všechny definice stejně? Samozřejmě, že ne.

Slovo "slovo" má také mnoho definic.
Nezávislá jednotka s určitým významem, která může stát osamoceně, po formální stránce nedělitelná (anižby ztatila svůj význam).
To zmanená: nepitvejte slova, pokud chcete, aby neztratily význam.
Slovo je znak. Znak, který odkazuje ke skutečnosti.
To znamená: Pokud něco označíme slovem, tak to existuje. Vždy existuje dimenze, kde existuje to, co řekneme.

Slovo je dědictvím předchozích generací.
Neexistuje slovo, které by mělo význam, aniž by mu jej někdo dal.
Krása slov je v jejich významu.

Slovo je něco, co je předcházeno myšlenkou. Je to vykročení směrem k činu, ke svému opravdovému zhmotnění.

Přeji vám všem mnoho vyslyšených a zhmotněných... (kdysi) myšlenek. Tedy štěstí.

Áňa

Proč je meloun zelenina?

16. října 2012 v 17:50 | Dcera Moravy |  Zprávy od autora
Milí kujóni,
v zájmu zvýšení návštěvnosti jsem pojala podezření, že pár bulvárních informací o autorce tohoto blogu neuškodí. Myslím si, že vás asi HÓDNĚ zajímá (haha), kdo je ta tajemná bezxichtá Áňa, Aňula, Anka, Anetka atd. Ale moc vod toho nečekejte, protože vo svým soukromým životě teda neprozradím nic.
Věřím v důvtip svého řídkého čtenářstva a proto pár informací bulvárního ražení budu podávat bez patřičné omáčky a vysvětlování.

Charakter člověka vs. intelekt, talent

16. září 2012 v 23:51 | Anet(ka), dcera (z) Moravy |  Svět lidí (články depkoidní)
Milí (ne)věrní, příležitostní i náhodní čtenáři,
toto je má úvaha ne téma týdne, jímž je "charakter člověka". Už dlouho mě zajímá, zaráží, uráží, překvapuje a těší vztah charakteru a inteligence, případně talentu - prostě schopností.

OPERA CARMEN (MORAVSKÉ DIVADLO) NA HORNÍM NÁMĚSTÍ V OLOMOUCI (7.9.2012)

8. září 2012 v 12:30 | Anet(ka), dcera (z) Moravy |  ZA KULTŮROU, DRAHOUŠKOVÉ? (recenze rozmanité)
Autor této recenze se přiznává, že Carmen je tak trochu jeho úchylka, ale omlouvá ho fakt, že osud tomu nahrává.
Už třikrát třikrát. Poprvé v olomouckém divadle, poté v rámci Klasiky pod hvězdami a teď zase v podání Moravského divadla, ale tentokrát na malebném Horním náměstí v Olomouci.
Byl to vskutku dokonalý tah MDO, jak přilákat lidi do divadla na příští sezonu. Na venkovním představení se ukázala nepochybně nejsilnější sestava.
Neodpustím si malou odbočku - "provinční" divadla "malých" měst, jako je Olomouc, jsou už z principu opovrhována jako nekvalitní. Většinou do nich zavítají jen místní, když se tam chystají přespolní, tak se mluví o "risku". To je ale velká urážka pro tento soubor. Včerejší večer byl toho důkazem. Věřím, že to přitáhne nové diváky na příští sezonu.


JAKUB SCHIKANEDER, VALDŠTEJNSKÁ JÍZDÁRNA (20.4. – 20.10.2012)

8. září 2012 v 11:30 | Anet(ka), dcera (z) Moravy |  ZA KULTŮROU, DRAHOUŠKOVÉ? (recenze rozmanité)
Tak jsem to viděla. No špica, děcka! Co vám mám tady recenzovat? Snad jen můžu dát svůj osobní pohled…
Výstava byla vskutku obsáhlá. Všechno pochopitelně seřazeno podle tematických období. Studie, kresby uhlem. I ta neslavná Plečka, která je postrachem studentů výtvarných škol a která je mnohdy téměř to jediné, co (dle mé zkušenosti) studentíčkům pančelka z bohaté Schikanederovy tvorby ukáže.
Avšak pár favoritů chybělo. Třeba takový Večer v zahradě a V rozjímání…
Nevím jak vy, ale já mám nejraději Nokturna. A vidět to na živo… To je zážitek jak na koncertě či v divadle! I když by se mohlo zdát, že je všechno statické, klidné, meditativní, tak tohle byl zážitek emocionální. Obrazy na reprodukcích jsou krásné, ale skutečný obraz je neuvěřitelný. Hlavně to světlo. To světlo, co se do temných uliček line, vypadá jako opravdové!!
Taky mě velice zaujal obraz, který jsem předtím neznala a to Cikánka s dítětem… Z toho mrazilo.
Řeknu vám, člověk se tam mnohé přiučí řemeslu (zvlášť pokud vaši učitelé vytFarky jsou lůzři, kteří vám nadají, že to máte ošklivý, ale nic neporadí a nevysvětlí). Třeba může odkoukat vrstvení barev.

Tohle je důkaz, že v českém kontextu byli i umělci, na které můžeme být jako velmi hrdí.

Běžte na to. Studenti umění povinně. Výtvarní nadšenci a praktikující umělci ve svém vlastním zájmu. Depresivní jedinci jen s doprovodem.
Máte čas do 20. října 2012!
Více na www.schikaneder.cz


Technická! Aneb na co se můžete netěšit

4. září 2012 v 10:28 | Anet(ka), dcera (z) Moravy |  Zprávy od autora
Drazí věrní čtenáři (ano, oba dva),
jak jste si jistě všimli, tento blog je v začátcích. Návštěvnost je bídná. Proto jsem se rozhodla Vás (ano, oba dva) trochu seznámit s připravovanými články do budoucna a tím (snad) i dát důvod případným návratům na tento blog (nebo Vás definitivně odradit).
V ke zveřejnění v dohledné době (tzn do Vánoc a ještě dál) jsou v mé dílně rozpracovány nebo načrtnuty články takovýchto témat:

Kam dál