Máma je především superhrdina, ale taky člověk

21. srpna 2012 v 17:00 | Anet(ka), dcera (z) Moravy |  Světonázory (články rozmilé)
Myslím, že v deklaraci lidských práv by mělo stát: Každý má právo na rodiče. (Schválně neříkám na mámu, protože jsem PRO adopci gayům.)
Věřím, že mnozí z vás, převážně asi teenagerů, mají s rodiči dost napjatý vztah. Louise Hay říká, že si své rodiče sami
vybíráme. I když tomu racionálně zatížený člověk nevěří, myslím, že se vyplatí si to alespoň představit.
Ulehčilo by se tím hledáním toho, co na rodičích obdivujeme a za co jsme jim vděční. Pokud jste adolescenti, tak si dovolím tvrdit, že ještě nemáte právo říkat, že jste se o sebe zasloužili sami. Všechno, co máte a co jste, je zásluha vašich rodičů. V některých případech je to bohužel negativní. Ale o tom mluvit nechci.


Milí adolescenti,
přijde doba, kdy přestanete s rodiči válčit a drobné šarvátky hodíte za hlavu. Autor tohoto blogu taky VELMI válčil. Ale pak se stal sled nemilých věcí. Během krátké doby mu zemřela většina prarodičů. Zrovna když se odstěhoval na míle daleko od domova. Pořád přemýšlel o smrti. Necítil se zrovna úžasně, což bohužel mělo dopad na vztah s novými lidmi, které na míledalekém místě potkal. Za čas zjistil, že staří přátelé mu neodpovídají na zprávy a sami nikdy nenapíší. Pak jej nadobro zavalily knihy. A jen přežíval, protože neměl čas žít. A ztratil (zřejmě už definitivně) přátelské kontakty se starým světem a nové neměl čas ani energii navazovat.
A to vše mu pomohlo si uvědomit jednu věc.
Že válčení s mámotátama je jen hloupá věc rozpínavosti vlastního ega. A že jediný, koho můžeš změnit, jsi ty sám:
1) sebeovládání,
2) schopnost rozlišovat, co je malichernost a co je důležité,
3) akceptovat/respektovat názor mámy, i když je jiný než ten váš (i radikálně jiný), a mít na paměti, že žádná hádka či konflikt za to nestojí (Říká se, že maminka a pan režisér mají vždycky pravdu. Ale já říkám, že občas ji nemají),
4) uvědomit si cenu, jakou pro vás rodiče mají.

Vztah dcery a matky je jeden z nejkomplikovanějších. To vám můžu potvrdit. Dvě stvoření, jejichž život je takřka pod nadvládou hormonů způsobujících zvraty nálad... Námět jak z hororu.
Nebojte, děvčátka, to přejde. Ale musíte tomu pomoct.
Máma je jistota. Máma vás totiž má ráda, i když přiberete pět kilo a máte celulitidu.
Máma se neohlíží na to, co si pomyslí ostatní, když se vám stane něco, po čem není společensky přijatelné se s vámi stýkat (např. když si v menze pokecáte kalhoty rajskou). Mamka se za vás postaví (a vypere to).
Maminka je na vás hrdá, i když jste ten nejblbkovatější blb, máte klapatý uši a uprotřed čela vám roste roh. Mamince to všechno připadá dokonce roztomilé. A nezlobí se na vás, protože věří, že se snažíte.

Každej nemá to štěstí, že má maminku. Důvody jsou různé. Ne všechny mámy jsou mámy doopravdy nebo rády.
Není to záviděníhodná situace. Chápu, když se pak takoví lidé pošklebují, když říkáte, že jedete na víkend za maminkou.

Tím se dostáváme do další zajímavé kapitoly, kterou je tzv. MAMA-HOTEL. To je takový fajny hotel, kam jezdíte trávit víkendy, kde vaše máma dělá kuchařku, číšnici, pradlenu, pokojskou a provozní dohromady. Pokud už vyděláváte, pravidelně něco šoupnete na provoz, občas uvaříte rodině žvanec. Mámy to těší, ale zároveň sere.

Moje máma je kupříkladu superhrdinka. Vydrhne byt (moje maminka je to, před čím každá paní švábice svoje švábata varovala) a ještě u toho vypadá jako hvězda. Já nezvládnu ani jedno z toho samostatně. A ještě k tomu je s ní taková prča! Myslím, že nikdo podobnej neexistuje.
A taky nikdy nespí. Uvědomila jsem si to tehdy, když mě jednou holky na střední chtěly v noci ukrást od nás z bytu s sebou na party. To by neprošlo cenzurou.

Z puberty jsem už vyrostla (tři dny a tři noci se radujte, olé!), proto se nestydím maminku držet za ruku, když jdeme spolu na procházku. Když jsme se procházely nedávno, všimla jsem si dvou asi třináctiletých holek, jak se na nás divně koukají, a ještě se otáčely! :D
Při troše štěstí to pochopí včas.
Rodiče se vám zdají tak všední, nudní a trapní... Ale vy přijdete na to, že jsou to nejvzácnější ve vašem životě!

Aňule
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Vrátíte se na tento blog?

Ano
Ne

Komentáře

1 Verča Verča | Web | 21. srpna 2012 v 18:56 | Reagovat

Hezky napsané.Máš svou maminku vážně ráda to je hezké.

2 Spencer Spencer | Web | 22. srpna 2012 v 21:53 | Reagovat

Děkuji za komentář na svém blogu :)
Tvůj článek je skvělý :) Spousta dětí si neuvědomuje, co vlastně znamená pevné rodinné zázemí.
Znám spousty dětí, které by za tohle daly nevím co. Když si například vzpomenu na maminku jedné spolužačky, která se klidně odstěhovala do jiného města a nechala svou dceru na krku své matce a sestře :( Bylo mi tehdy té kamarádky strašně líto :(

Rodiče sice jsou někdy na prd a i když mi bude skoro dvacet, občas bych nejraději kchrr :D No mám je stejně ráda a ony ty hádky k tomu asi i patří.

Jinak koukám, že ráda píšeš, úvahy a tak :) Tak to já se zase někdy stavím :) To já ráda :P

3 Aňula Aňula | Web | 23. srpna 2012 v 12:34 | Reagovat

[1]: :)

[2]: :) díky, budu ráda, když si tu někdo počte :)

4 Žanet Žanet | Web | 23. srpna 2012 v 18:36 | Reagovat

Hezký článek, máš pravdu, spoustu věcí jsem si uvědomila až při tom, když jsem to četla :)

5 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 30. srpna 2012 v 15:28 | Reagovat

Myslím si, že si to uvědomí všichni, kteří mají to štěstí a mají Mámu s velkým M. Někteří dřív, někteří později, ale hlavní je, že si to vůbec uvědomí. Jenže pořád tu jsou ti, kteří si to uvědomí příliš pozdě, kdy jim oči otevře až ta samotná ztráta.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama