Zpověď jednoho z generace Havlových dětí: Jaké je to být UŽ (šíleně) dospělý

3. září 2012 v 19:17 | Anet(ka), dcera (z) Moravy |  Svět lidí (články depkoidní)
Zpověď jednoho z generace Havlových dětí aneb jaké je to už být (šíleně) dospělý
Věda a technika jde čím dál rychleji vpřed. Všechno je dražší. Jsme vyšší, větší, obéznější. Lékařská péče je stále lepší. A tak dále, pokračujte podle gusta. Pokrok nezastavíš.
Ale je tu jedna věc, která je podle všeho furt stejná. Ač ji nikdo nikdy nezměřil (a ještě nikdo nevybádal, jak by se změřit dala). TA NOVÁ GENERACE JE VŽDYCKY HORŠÍ NEŽ TA PŘEDTÍM!
Držte si klobouky, dámy a pánové, jdeme do kytek!


Už jsem pár legračních let vedena jako dospělá osoba. Nevím, jestli se pro mě něco změnilo. Myslela jsem, že ano. Ale teď bych řekla, že to bylo jen lehké uklidnění pubertální zmatené mysli. Člověk se naučí mít časem větší jistotu a připadá mu, že tak nějak už může do některých věcí kecat. A připadá si o trošku víc kompetentní. Zkrátka získá trošku víc jistoty. No a taky povinností!
Některé věci se změní jen na oko. Rodičovská věta "Až ti bude osmnáct…" se změní na "Dokud s náma bydlíš pod jednou střechou", a legislativní platnost této věty se nezmění, občas přitvrdí.

Mojí generaci se jednou bude říkat Havlovy děti. Teď je doba, kdy generace, která je stará jako naše takzvaná demokracie, už nabyla plnoletosti. Ta generace, do které se vkládaly takové naděje! Jsme první generace, která neměla být ani trochu zasažena nesvobodou a útlaky minulého režimu! A bylo tomu tak?
Já vám nevím. Když jsem nastoupila do první třídy, tak moje první pančelka na prvním setkání působila tak free, mladá a moderní, až jsem ji pomalu začala uctívat. Byla tak přátelská, ale jen do té doby, než jste něco nepochopili. To začala mela! Dodnes si pamatuju, jak jsem se styděla mamince říct, že mi pančelka hrozně moc a nahlas vynadala, protože jsem se místo soustředění se na matiku (počítání slepic v a jejich vajíček) měla otočenou hlavu a dívala se z okna. Paní učitelku jsem mít ráda nepřestala. Styděla jsem se za sebe. A každou hodinu matematiky jsem měla strašně upocené dlaně, protože jsem měla strach, aby na mě zase neřvala… Dnes se říká "chválit, chválit, chválit". Má se chválit za účelem povzbuzení a udržení nadšení.
Pochvalu jsem od pančelky nikdy neslyšela. Měla jsem ji (dnes nechápu proč) ráda a pochopila jsem, že moje intelektuální schopnosti asi nebudou zrovna oslňující.
Všechno na mně bylo špatně.
Když se o pár let později můj slovník obohatil o slovo debil, pojala jsem tedy za samozřejmost, že jsem debil. A pak až po mnoha letech jsem zjistila, že do debila mám zatraceně daleko. A tak hezké a čitelné písmo, jaké jsem si dokázala udržet až do dnešních dnů mi závidí i kadeti pedagogické fakulty. A to bylo kvůli němu tolik křiku. O nadšení jsem přišla asi ve druhé třídě, abych ho našla až o deset let později.
Kde udělali soudruzi chybu?

A naše generace snů jde do kytek. My, Havlovy děti, jsme měli mít tu úžasnou budoucnost, za kterou naši rodičové bojovali, kterou sami neměli. A to se do nás vkládaly takové naděje!

Cítím nátlak ze všech stran.
Úžasná slibná budoucnost? Kde? Slyším to pořád - od lidí věku prarodičů - "Jde to všechno do prdele! ještěže už to mám za pár!"
A od krapet mladších: "No vůbec ti nezávidím, ti politici tady nadělají takovej bordel a na vaší generaci bude, abyste to dali do pořádku!"
nebo "Ty, já ti nechci nic říkat, ale dneska se na střední školu dostane většina děcek. A na vysokou taky, ta úroveň rapidně klesá… Tam se dostane každej blb!"
A od těch o 10-15 let starších:
"No za nás ještě to vzdělání mělo nějakou hodnotu. Ale vy jste čím dál horší. Mentálně na to nemáte… Kdyby jste měli stejné podmínky jako my, tak třetina z vás je ráda, že má výuční list!"

A spousta dalších povzbudivých věcí, které musím poslouchat na svou adresu. Od lidí starších o 4-50 let.
Někdy si říkám, jestli by nebylo rovnou lepší se zahrabat. Taková slibná budoucnost! A ještě k tomu děláme něco, na co mentálně nemáme!

A kdo udělal ten bordel, když my jsme se sotva stačili dostat přebatolit přes dvacítku? Ta generace, co byla o tolik lepší a její vzdělání mělo o tolik větší úroveň než to naše? Ta generace, která si přijetí na studia zasloužila víc, protože na to "mentálně měla"?
Ó ne, to mi neříkejte! To nemohli být oni, to musel být beztak Gargamel!

Havlovy děti.
Kdysi nadějná generace plná blbců a rychlokvašek. Však co, máme dost času na sobě zapracovat. Do důchodu daleko!

S úctou
Aňula


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sona B. Sona B. | 14. prosince 2014 v 0:29 | Reagovat

Moc hezký text, se kterým souhlasím. Je mi 24 let a tlak ze všech stran vzrůstá. Denně čelím srovnávání se starší generací. To oni v mém věku...! Skoro mám pocit, že jestli měla někdy naše generace naději na skvělou budoucnost, zašlapali ji naši "vychovatelé" velmi brzy svým přístupem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama