Listopad 2012

Existenciální krize dvacátníků

25. listopadu 2012 v 22:21 | Aňa |  Literární patvar zvaný DOJMOVKA
Zatraceně. Už je to zase tady. Myslela jsem si, že už je to za mnou. Ale vrátilo se to.
Existenciální krize dvacátníků.
Chápete, ne? Jste strááášně dlouhou dobu malí a nesmíte nic. Sníte, co bude potom. Potom, až budete moct všechno, co chcete. A najednou je to tady. Už můžete! A... vono nic.
Všechno, co jste si tak pracně vysnili a namalovali, najednou nejde. Fakt to nejde. Jak to? Vždyť jste byli přesvědčený, že to čeká právě na vás!
Najednou se vám zdá, že pojem deseti let, který se vám vždycky zdál jako věčnost, je docela nedávno. Vždyť na dobu před deseti lety máte docela jasné vzpomínky. Docela si dovedete vybavit svoje myšlenky - takřka jste už pobrali trochu rozumu a nějak jste přemýšleli.
Nějak se nám zvýšil počet návštěv pohřbů za rok. Na hřbitovy, kam jste před pár lety chodili fotit krutopřísné zlogotické fotky, se vám už moc nechce.
Docela nic není tak, jak jste si představovali. Vejška není takové leháro, jak nám slibovali starší kolegové. Z vánočních prázdnin se stává studijní volno. Na brigády nemáte čas. Vlastně nemáte moc čas ani na svoje koníčky. Jediný volný večer proflákáte, protože jste rádi, že konečně nic nemusíte. Pak si uvědomíte, že zase nestíháte.
Nestíháte. Permanentně nestíháte.
Máte vztek. Slibujete si, že až dostudujete, tak se vrhnete do podnikání, budete pány svého času a na váš vystudovaný obor už nikdy víckrát nesáhnete.
Hehe.
Domov, odkud jste chtěli kdysi vypadnout a odkud vás už málem vyhazovali oknem, je pro vás sladkou oázou klidu, kam se najednou rádi vracíte a někdy na vás i čekají s otevřenou náručí.
Koukáte se po okolí, nedejbože se vaše rodina stěhuje. Všechno je jinak. Tamhle vykáceli půlku parčíku, tady postavili nové nákupní centrum. Hodně věcí už není tak, jako když jste byli malí. Pamatujete si to, ale už tu není žádný hmatatelný důkaz.
A najednou vám to dojde. Poprvé v životě.
Jste smrtelní.
A co hůř, i ostatní jsou.
Vidíte, jak je život zasraně krátkej.
Ale to ještě neznamená, že musí bejt posranej.
Najednou se přestanete bát toho, do čeho jste měli strach jít. Valaši říkají: kdo sa bojí, sere v kútě.
Maj pravdu. Chce to jednat. Rychle se rozkoukat, už víc nečekat.
Běžte do toho. Nebo to bude průser.

Děs, tahle krize.
Vím, jak z toho ven.
Chce to víc makat.
Když mám chiméru, že mám na čele podezřele vypadající rýhy (je mi 22) a začínám uvažovat, jestli si tohle na sebe opravdu můžu vzít... Dochází mi, že s touhle dobou je něco trochu v nepořádku. Naše genrace musí být odolnější.
Svatosvatě slibuju, že si nebudu dělat vrásky kvůli stárnutí, pokud se o sebe budu starat, protože prostě budu dělat, co se dělat dá. A taky možná slibuju, že až mi bude 40, přestanu nosit trička s imfantilními obrázky. (Včera jsem si koupila tričko s roztomilou dračí holčičkou.)
A dost možná, že budu jedna z těch ženskejch, kterým je vyčítáno, že nosej minisukně, i když maj přes čtyrycet. No co, když budu mít pěkný nohy, tak co bych je neukázala?

Aňulka

Pravda o olomouckém sýru

18. listopadu 2012 v 10:49 | Anet(ka), dcera (z) Moravy |  Světonázory (články rozmilé)
Jsem Olomoučanka. Za posledních pár let, co jsem se poněkud rozcestovala po republičce, jsem se stala olomouckou patriotkou. Mé rodné město, které mě asi 20 let tak trochu deptalo a připadalo mi jako klec, mě dnes, když jsem nesvázaná a za své činy plně odpovědná, fascinuje svou tajemností a historií. A vůbec, není to tu tak špatný, jak jsem si vždycky říkala.
Už si nepřipadám, že bych tu byla připoutaná, zakopaná a absolutně neperspektivní. (Pohled z ptačí perspektivy člověku pomáhá.) Naopak se sem ráda vracím. Už dávno to není přelidněná vesnice. Za poslední léta jsme se dostatečně industrializovali, zkapitalizovali a zamerikanizovali. Hezky se to tu pročistilo, zůsali tu civilizovaní lidé, burani odtáhli reprezentovat Moravstán do Prahy. (To byl vtip! Ale pravda jest, že v Praze, městě imigrantů, je právě nejvíc přistěhovalců z Moravy, no ni?)
Znám i další města, která mají podobnou atmosféru. (Btw - Olomouc je po Praze na druhém místě, co se týká historie a památek.)
Praha je fakt krásná, ale co ty auta všude? A gangsteři? Ach jo!
České Budějovice… taková malebná vesnice. Nádherné to náměstí, kde se i po několika letech pobytu nezřídkakdy ztratím (ne vždy je v dohledu záchytný bod Černá věž - zvláště, když se mi chechtá za zády), pár postranních tajemných uliček (jedna skoro jako druhá)… a to je vše přátelé. Zde malebnost tohoto města končí. Zbytek jsou malé nevzhledné domky a paneláky.
No není to vskutku nádherné, když se člověk po tolika letech odporu rád vrací na svou rodnou hroudu?

A co proslulý olomoucký sýr?
Když vyjedu za hranice Moravstánu a někdo se mě zeptá na město mého původu (pokud nevyzradím své příjmení, jsem osvobozena od dotazu na příbuzenské vztahy s jednou slavnou sportovkyní a následných ód na naši fyzickou podobnost), občas padne slovo o tom sejru. Pěkně smradlavém. Víte, jak mě to štvalo? "Olé, ty jsi z Olomouce! Zrovna jako ten sejr!" (Mám radost, že se také nerozebírá má podobnost s oním sýrem voňavým.) Jaká to konverzační lapálie! Jsem si jistá, že všichni ví, že dotyčný sejr se vyrábí někde jinde. Ale víte, konečně jsem mu přišla na chuť. Jeho smrad a náš společný (domnělý) původ mě zprvu odrazoval. Tento zvrat v mém vkusu zapříčinilo zjistění, že je to sýr s velmi velmi velmi malým obsahem tuku v sušině. Pro krávu, jako jsem já, je to dostatečný argument, abych ho zkusila. Není tak špatnej, víte to? Sice smrdí, ale je slanej - a to při redukční dietě, kdy jste už čtyři měsíce neměli žádnou hříšnou pochutinu (ani sladkou, ani slanou), zajisté oceníte.

Áňa

Miro Žbirka v O2Areně (8.11.2012)

17. listopadu 2012 v 22:56 | Aň. |  ZA KULTŮROU, DRAHOUŠKOVÉ? (recenze rozmanité)
Na tak kultivovaném a přesto zábavném koncertě umělce nonartificiální hudby jsem NIKDY nebyla. Bylo to vskutku elegantní, kvalitní a tak… britské! Ano, mluvím o československém Meky Žbirkovi v O2 Areně se Symfonickým orchestrem Moravské filharmonie Olomouc! (Ano, to je tam, kde jsem doma!)
Velmi milé překvapení (ne překvapení typu, že by to nikdo nečekal, ale že jsem o tom nevěděla) byla předkapela - The Backwards. The Beatles revival. Kdybych viděla rozmazaně, tak bych si myslela, že jsem se přenesla do šedesátých let. Ano, až tak věrně se zvuk podobal originálu. Škoda, že tam nepobyli dlouho.
Žbirka ale hvězdnými manýry netrpí a tak se začalo na čas. První polovina byla bez orchestru, zato přišlo mnoho hostí. První Jana Kirschner. Ještě jsem nebyla na koncertě, na kterém se toho tolik událo. Přálo se k narozeninám, křtila se kompilace cédéček, tleskalo se ve stoje. A přišel i David Koller. Když zpíval Chci zas v tobě spát, byla jsem naštvaná, že tam ten náš symfoňák ještě není. Doprdele, to chtělo smyčce!
Přišedši na pódium symfonický orchestr Moravské filharmonie Olomouc zahrál Happy Birthday To You (byl to přece jen narozeninový koncert). A pak se poprvé tleskalo ve stoje.
Největší hity byly díky orchestru vzneseny do nebes.
A přidávalo se.
Krom Žbirkových vlastních hitovek zazněly i větoznáme odrhovačky, které se nikdy neodrhnou... Hey Jude... All You Need Is Love... Na tuhle věc si u nás může před zaplněnou arenou troufnout jenom Žbirka. A vždycky to zabere.
V neposlední řadě je třeba podotknout, že… Pan Žbirka zpívá na živo fakt dobře. A je to sympatický, skromný člověk. Ani mezi písničkami se člověk nenudil, protože Meky má takový ten humor britského typu založený na slovíčkaření.
Z koncertů v O2 Areně chodí člověk většinou rozvrkočenej, rozkocóřenej a jaksepatří plnej dojmů. Ale tohle bylo snové. Ještě nikdy jsem si nepřipadala na samém koncertě tak zasněně, ale duchem přítomná. A co teprve po něm!
Jsem ráda, že jsem tam byla.

Čo bolí... aneb poslouchejte, že o jeho zpěvu jsem opravdu nelhala!

I Laco Lučenič došel. Že nevíte, kdo to je? To já taky ne. Teda teď už jo. Ptala jsem se starších a ti mi řekli, že to prý byl první metrosexuál v Československu. Jinak kytarista.
Co dodat?


Michal Pavlíček Českých Budějovicích (1.11.2012)

17. listopadu 2012 v 22:10 | Aňula |  ZA KULTŮROU, DRAHOUŠKOVÉ? (recenze rozmanité)
V restauraci Modrý dveře v jihočeské metropoli poblíž nádherného náměstí jsem byla poprvé. Nemohu vám bohužel nabídnout gastronomickou recenzi, ale pokud se tam vaří alespoň z poloviny tak dobře, jak se tam 1.listopadu 2012 hrálo, tak asi mají smlouvu s Jamiem Oliverem.
Věděla jsem, že Michal Pavlíček je náš nejlepší kytarista. A dost možná světového formátu. Jenomže slyšet ho na živo je úplně o něčem jiném. V prvních okamžicích to bylo jako ráj! Člověk nemohl uvěřit, že slyší tu kytaru zpívat na vlastní uši. A pokud stojíte opravdu daleko od podia, tak mistr stojí asi metr od vás (Modrý dveře jsou totiž fakt malinký). A pan Pavlíček přitom hraje jakoby nic… Vypadalo to fakt lehce. Haha! A to je umění - dělat něco, co dokážou jen vyvolení, takovým způsobem, že to vypadá neuvěřitelně lehce.
Ale nebyl to jen Michal Pavlíček, kdo byl master večera! Jeho doprovodná kapela se neskládala jen tak z někoho. (A mimochodem, pan Pavlíček se taky v průběhu koncertu zmínil, že Martina Ivana (basa) a Miloše Meiera (bicí) má oba dokonce i zvěčněné doma… Stalo se tak na přání jeho synka, aby si je uplácali z tvrdnoucí hmoty. A taky je prý pomalovali barvičkami.) Pánové prominou, když se více zmíním hlavně o Milošovi Meierovi - to je totiž rozhodně náš nejlepší bubeník své generace a dost možná i jeden z nejlepších napříč generacemi. To sólo, co předvedl, bylo rychlejší než můj šicí stroj. (A to je co říct, protože mám doma hotovou zbíječku). A basák měl takovej šikovnej popruh na kytaru, kterej mu každej záviděl…
Byla to koncertní špička za velmi málo peněz. Tihle muzikanti mají rozhodně kvality na to, aby se ani ve světě neztratili. Ale to už všichni dávno víme. Teď to jen zažít na vlastní uši!

No... Natočila jsem pouze jednu pirátskou nahrávku, ale na net jsem ji ještě nedala a asi ani nedám... Stejný úmysl však asi mají všichni ostatní pirátští kameramani toho večera! Na netu z Modrejch dveří zkrátka nic není. Tak jen pro ukázku něco z Vysokého Mýta:



Tak… podobnou, kultivovanější a rozsáhlejší recenzi čekejte v našem školním časopise psaném anglicky. Pokud se bude kontrolovat autorství článků, tak díky heslu "Jamie Oliver" se na seznamu "zdrojů" pravděpodobně objeví tento článek. Aneb budu obviněna, že jsem okradla sama sebe? Uvidíme!!!

Co jste dělali přesně na den přesně před třiadvaceti lety?

17. listopadu 2012 v 20:18 | ÁŇA |  Světonázory (články rozmilé)
Přiznám se, že i když to byl den zlomový ve smyslu historickém, tak si z něj vůbec nic nepamatuju. Ale ač mi paměť v této věci neslouží, tak jsme si jistá, že jsem plavala a že mi bylo teploučko. A moc dobře. Potápěla jsem se. V plodové vodě. Nepamatuju se, jestli jsem tehdy věděla, že mi tahle fajn dovolená za necelý měsíc a půl skončí.

Takže o sametové jsem se dověděla až později. Možná z písně kapely Žlutý pes. Už si to nepamatuju (zase). Přesto vím, že když jsem byla dítko a později i teenager plný ideálů, tak jsem dokumenty v televizi velmi intenzivně prožívala… Jako něco naprosto úžasného. I teď se mi to stává. I dnes.
Na mládí je něco úžasného. Je to ta neunavenost životem a pocit, že můžeme jednou všechno dokázat. Euforie úspěšné revoluce má svou neopakovatelnou atmosféru.

Je mi dvacet dva a něco přes tři sta dní. Připadám si hloupější než ve čtrnácti. Občas mi přijde, že jsem moc stará na radikální změnu účesu. Bylo to tak vždycky, nebo je dnes až příliš prosazován kult sexy sedmnáctiletých dětí?
Asi mám být dospělá, ale je to těžký. Rozhodovat se za sebe. Co když to podělám? Dokážu, co si přeju? Zvolila jsem si správně to, za čím půjdu? Mám ideály, ale opravdu jsou pro mě to pravé? Mám svobodu rozhodnou se pro to, co chci, což je neopakovatelný pocit! Ale… Co když se rozhodnu špatně a promrhám čas? Když jsem musela poslouchat rodiče a prostě jim věřila a dělala jsem to, co mi dovolili nebo řekli, bylo o dost jednodušší…

Je mi dvaadvacet a tři sta něco dní. Netroufám si vyjadřovat se k závažným tématům, protože si připadám nekompetentní.
Ale přesto se vyjádřím, protože ráda riskuju:
Všichni říkají, že nám pád komunismu nic nepřinesl. Že ne? Vždyť máme svobodu. Můžeme si sami rozhodnout, co uděláme se svým životem - jako praví dospěláci… Demokracie je o rozhodování se sama za sebe. A já vím, jak je to těžký.
Svoboda je taky velká zodpovědnost.
Věřím, že se jí všichni naučíme.

O politické situaci polemizovat nebudu. Jen řeknu toto:
Když potkám čestného člověka, který nekrade, chce se mi brečet dojetím a mám sto chutí ho nosit na rukou.

S úctou
Vaše Áňa

Zhmotněte slovo v čin, pokud chcete být vyslyšeni.

2. listopadu 2012 v 23:50 | Áňa |  Literární patvar zvaný DOJMOVKA
Slovo je verbální realizace myšlenky. Kvantitativně však neexistuje přímá úměra mezi velikostí myšlenky a počtem slov.
Některé myšlenky jsou nezverbalizovatelné. Nedají se vyslovit. Možná se dají napsat. A když ani to ne... máme tu umění. A krom umění tu také máme činy. A ty jsou nejhlasitější.
Zhmotněte slovo v čin, pokud chcete být vyslyšeni.
Velká slova působí prázdně. Možná proto, že jsou tak velká, nafouknutá jako balón - a myšlenky jsou samy o sobě skromná stvoření. Jistě by se styděli tak roztahovat. Třebaže by mohly, ony to neudělají, na to jsou příliš plaché.

Jedno jediné slovo může obsáhnout celý život toho, kdo jej vyslovil. V jednom totožném slově můžou být obsaženy všechny radosti i naděje, a zároveň i obavy jednoho člověka.
Ale vždyť je to jenom slovo!
Avšak ne pro toho, v jehož srdci vyvstala myšlenka, která se v jeho ústech zhmotnila ve slovo. Slova mají význam - dáme-li jim nějaký.
Slovo má nějakou formu - ale přeci jenom jinak zní v uších různých lidí. Různí lidé je vysloví jinak.
Jedno slovo může mít sposty definic. Jsou různé slovníky. Různí filosofové. Různé názory. Různí lidé.
Třeba takové slovo štěstí. Všichní VÍME, co to je, ale zněly by všechny definice stejně? Samozřejmě, že ne.

Slovo "slovo" má také mnoho definic.
Nezávislá jednotka s určitým významem, která může stát osamoceně, po formální stránce nedělitelná (anižby ztatila svůj význam).
To zmanená: nepitvejte slova, pokud chcete, aby neztratily význam.
Slovo je znak. Znak, který odkazuje ke skutečnosti.
To znamená: Pokud něco označíme slovem, tak to existuje. Vždy existuje dimenze, kde existuje to, co řekneme.

Slovo je dědictvím předchozích generací.
Neexistuje slovo, které by mělo význam, aniž by mu jej někdo dal.
Krása slov je v jejich významu.

Slovo je něco, co je předcházeno myšlenkou. Je to vykročení směrem k činu, ke svému opravdovému zhmotnění.

Přeji vám všem mnoho vyslyšených a zhmotněných... (kdysi) myšlenek. Tedy štěstí.

Áňa