Existenciální krize dvacátníků

25. listopadu 2012 v 22:21 | Aňa |  Literární patvar zvaný DOJMOVKA
Zatraceně. Už je to zase tady. Myslela jsem si, že už je to za mnou. Ale vrátilo se to.
Existenciální krize dvacátníků.
Chápete, ne? Jste strááášně dlouhou dobu malí a nesmíte nic. Sníte, co bude potom. Potom, až budete moct všechno, co chcete. A najednou je to tady. Už můžete! A... vono nic.
Všechno, co jste si tak pracně vysnili a namalovali, najednou nejde. Fakt to nejde. Jak to? Vždyť jste byli přesvědčený, že to čeká právě na vás!
Najednou se vám zdá, že pojem deseti let, který se vám vždycky zdál jako věčnost, je docela nedávno. Vždyť na dobu před deseti lety máte docela jasné vzpomínky. Docela si dovedete vybavit svoje myšlenky - takřka jste už pobrali trochu rozumu a nějak jste přemýšleli.
Nějak se nám zvýšil počet návštěv pohřbů za rok. Na hřbitovy, kam jste před pár lety chodili fotit krutopřísné zlogotické fotky, se vám už moc nechce.
Docela nic není tak, jak jste si představovali. Vejška není takové leháro, jak nám slibovali starší kolegové. Z vánočních prázdnin se stává studijní volno. Na brigády nemáte čas. Vlastně nemáte moc čas ani na svoje koníčky. Jediný volný večer proflákáte, protože jste rádi, že konečně nic nemusíte. Pak si uvědomíte, že zase nestíháte.
Nestíháte. Permanentně nestíháte.
Máte vztek. Slibujete si, že až dostudujete, tak se vrhnete do podnikání, budete pány svého času a na váš vystudovaný obor už nikdy víckrát nesáhnete.
Hehe.
Domov, odkud jste chtěli kdysi vypadnout a odkud vás už málem vyhazovali oknem, je pro vás sladkou oázou klidu, kam se najednou rádi vracíte a někdy na vás i čekají s otevřenou náručí.
Koukáte se po okolí, nedejbože se vaše rodina stěhuje. Všechno je jinak. Tamhle vykáceli půlku parčíku, tady postavili nové nákupní centrum. Hodně věcí už není tak, jako když jste byli malí. Pamatujete si to, ale už tu není žádný hmatatelný důkaz.
A najednou vám to dojde. Poprvé v životě.
Jste smrtelní.
A co hůř, i ostatní jsou.
Vidíte, jak je život zasraně krátkej.
Ale to ještě neznamená, že musí bejt posranej.
Najednou se přestanete bát toho, do čeho jste měli strach jít. Valaši říkají: kdo sa bojí, sere v kútě.
Maj pravdu. Chce to jednat. Rychle se rozkoukat, už víc nečekat.
Běžte do toho. Nebo to bude průser.

Děs, tahle krize.
Vím, jak z toho ven.
Chce to víc makat.
Když mám chiméru, že mám na čele podezřele vypadající rýhy (je mi 22) a začínám uvažovat, jestli si tohle na sebe opravdu můžu vzít... Dochází mi, že s touhle dobou je něco trochu v nepořádku. Naše genrace musí být odolnější.
Svatosvatě slibuju, že si nebudu dělat vrásky kvůli stárnutí, pokud se o sebe budu starat, protože prostě budu dělat, co se dělat dá. A taky možná slibuju, že až mi bude 40, přestanu nosit trička s imfantilními obrázky. (Včera jsem si koupila tričko s roztomilou dračí holčičkou.)
A dost možná, že budu jedna z těch ženskejch, kterým je vyčítáno, že nosej minisukně, i když maj přes čtyrycet. No co, když budu mít pěkný nohy, tak co bych je neukázala?

Aňulka
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 AnnieMyasun AnnieMyasun | Web | 10. prosince 2012 v 17:37 | Reagovat

Tleskám, úžasný článek. Vždycky jsem si myslela jak je všechno neměné, a teď se dívám do svého děství a říkámi si - páni, tady, kde je dnes dálnice býval starý mlýn kam jsme chodili hrát na schovku, a tak je to s kupo věcí.
Místo volna studuju, protože potřebuju úspěšně složit přijmačky a tak to vypadá, že vánoční prázdniny proležím v knížkách s lákavými názvy: základy sociologického výzkumu a sociologie pracovišť.
Všechno je jinak - s té tiché sympatické holky s poslední lavice, co bývala moje kamarádka je dneska feťačka po dvou potratech, a s toho třídního nešiky zase úplně skvělý člověk.
Časy se mění a tak máme jen blednoucí vzpomínky . Právě proto se snažím psát si deník.

2 prcek prcek | 12. prosince 2012 v 21:18 | Reagovat

Any, správnej přístup! :) ... Je ti tolik na kolik se cítíš! :)

3 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 16. prosince 2012 v 10:03 | Reagovat

Už můžeš zpívat: "Už mi lásko není dvacet let...." :)

4 Anka Moravanka Anka Moravanka | Web | 16. prosince 2012 v 10:37 | Reagovat

[3]: hehe, to můžu! :) ale ve stejným místě bohužel musím skončit :D

5 Simona Simona | 3. prosince 2013 v 8:37 | Reagovat

S první částí článku se vyloženě identifikuji. Kam to ale vede?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama