Medvídek? Krteček!

3. února 2013 v 15:48 | Anette F. von Olmutz |  Pošukoviny alias POVÍDKY a ÚRYVKY
Tento příběh byl inspirován skutečnou událostí.
Nejsem plyšový medvídek. Jsem Krteček. A pokud chcete něco vědět, tak mezi svými kolegy jsem u nás doma medvěda snad neviděl. To vám byla samá psí smečka, kočičí tlupa, stádo kopytníků od koní a prasátek až po pegasy a jednorožce, i mnohého ptactva by tam pohledal a o panoptikum individualit, jako je had, žížala, velryba a želva, zakopával, o další všemožné drobotině nemluvě. Ale medvěd, kamarádi, tam byl snad za ta léta všehovšudy jeden. Avšak byl to takový flegmatik, celý bílý, packy měl samé srdíčko a moc toho nenamluvil. Možná to byl spíš intelektuál, který si vystačil sám se svou hlavou.


Ale abych nezapomněl - ač medvědoviny bylo pomálu, tak si nemohu dovolit nezmínit se o Málince. To vám byla fešanda! Pravá medvědí dáma v červeném kožíšku. Tedy spíš slečna, ač služebně nejstarší plyš u nás doma. To jsme se nasmáli, když jsme se opírali o šprušle dětské postýlky a hlídali to dětské mládě, které v jednom kuse dělalo psí kusy.
Ale tomu je už tak dávno, kamarádi! Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Také si pamatuju ten den, když jsem přišel do rodiny. To mě jeden pán, kterého jsem potom už nikdy v životě neviděl, koupil v hračkárně, posadil mě na sedadlo spolujezdce a už se jelo. Moc jsem ale ven neviděl, protože tenkrát ještě nebyly dětské sedačky, díky kterým děti a plyšáci menšího vzrůstu můžou koukat z okna auta, kde se co míhá a bzučí. Tak jsem měl čas na přemýšlení. Po očku jsem koukal na toho pána. Kam mě asi veze? Bude se mi tam líbit? Doufám, že to není nějaký vlk samotář!
Než jsem stačil dokončit tuto úvahu, motor Škody Favorit zabrblal tóniku a zmlknul. Už jsme tady? Ten nemluvný pán vystoupil, zavřel dveře. Pak se otevřely dveře na mé straně, pán mi pomohl vylézt a vysadil mě na střecho auta. Konečně jsem měl rozhled! Jééé... To vám bylo ale docela pěkné místečko. Velké domečky se světlou omítkou, dvě zahrady s ploty, za kterými bylo i pár zelených stromů. Nechci býti neskromný, ale mně vám to muselo na tom autě slušet, protože se na mě všichni otáčeli. To se mi líbilo. Pak ten mě ten pán zase vzal do náruče a někam mě nesl. Mířil k tomu největšímu domu v ulici. Přiznávám, že se mi zdál trochu strašidelný. Na rozdíl od ostatních domů byl nejšedivější, ale líbilo se mi, jak je zdobený - to byly samé krucánky a kytičky, nahoře měl dokonce věžičku. Ale ty dřevěné dveře, ty byly strašidelné! Sám bych tam nešel, ještě že mě ten pán tak hezky nesl. I uvnitř toho domečku to také byly samé kytičky a krucánky, na stěnách i na zábradlí schodiště. Do druhého patra jsme s tím pánem šli. Tehdy už jsem totiž uměl počítat do čtyř, takže jsem to zvládl. Crrrrrrr! Pán zazvonil na zvonek u jedněch vélkých hnědých dveří. Byl jsem zvědav. To už jsme doma? Nebo jdeme jen na návštěvu? Za dveřmi to zašramotilo. Cvakl zámek. Ze dveří vykoukla taková krásná mladá paní, která se na nás nádherně usmála, když nás uviděla. A já hned věděl, že tady chci zůstat. Vypadala, že ráda vidí hlavně mě, a to mě ani neznala! Když jsem se na ni tak usmíval a prohlížel si ji, tak se mi zdála v některých rysech velmi podobná na toho pána, co mě nesl. Vedla nás pár kroků předsíní a pak jsme se ocitli v takové světlé místnosti, kde bylo okýnko, ze kterého bylo ještě lépe vidět na ty stromečky, co rostly za plotem naproti. Pak jsem to uslyšel! Žbrblání! Jazyk, kterému jsem, ani nevím proč, moc dobře rozuměl. A pak jsem to i uviděl! A začal jsem se smát, protože mně vám bylo najednou tak veselo jako nikdy od té chvíle, co mi přišili čumáček! Na dětské dřevěné stoličce ve vedlejší místnosti sedělo děcko a nakukovalo škvírou v závěsu, který ty dvě místnosti členil místo dvěří, co se to u nás děje. A ti dva dospělí se asi rozhodli, že nás dva seznámí, protože mě k tomu děcku vzali a postavili mě před něj. Ta kadeřavá holčička se na mě usmála zrovna tak, jako ta paní ve dveřích, a začala se řehtat! To vám byla hudbička, kterou bych mohl poslouchat od rána do večera. Já se začal smát taky, protože mi bylo blaze.
No, a pak jak už to chodí, se naše rodina začala rozšiřovat o další kolegy a kdejakou drobotinu, ale medvědoviny bylo pramálo. Věci se měnili. Dětská postýlka zmizela a my jsme chvíli porůznu postávali, ale začalo tam být těsno, tak nám museli najít bejvání. Drobotina bydlela ve velké krabici, ale tam jsme se my, služebně nejstraší, nevešli, tak jsme museli společně bydlet v pytlech v rohu za skříní. Bylo tam trochu těsno, ale bylo nás tam dost, takže jsme měli o zábavu postaráno. Naše holčička tak trochu vyrostla, tak na nás neměla tolik času. Ale to už je úděl plyšovstva, kamarádi. Vídali jsme ji často o Vánocích, když maminka vytahovala vánoční strom, který byl pod námi. Po čase jsme ji už vůbec nevídali. Ale nezapomněli jsme.
Až jednou... Nás někdo zpoza skříně vytáhl, ale nechal nás v pytli. Jenomže to už jsme několik let nebyli v průhledném pytli, ale v černých pytlech, ve kterém jsme měli každý více soukromí, takže nikdo z nás neviděl ven. Já vám cítil luft! Byl jsem venku a ostatní kolegové asi taky, protože vím, že si kdosi vedle mě postěžoval, že zrovna spal. Tak jsem zase přemýšlel, kam to asi jedem. Řeknu vám, že jsem se ani trochu nebál, že by nás nesli někam, odkud není návratu. Já jsem věděl, že to by nám naše holčička neudělala.
Když jsem měl nožky v teple a věděl, že mnozí kolegové jsou poblíž, rozhodl jsem se, že si dám šlofíka. Nevím, jak dlouho jsem šlofíkoval, snad několik neděl, když tu mi to začalo nad hlavičkou šustit. Někdo rozvazoval uzlík. Jůůů, kouknu se ven! Jak se asi daří naší holčičce?
Chvilečku mě páčili ven, protože jsem ke svému igelitovému pytli krapánek přilnul, ale povedlo se. Světlo! A já koukám... Mžourám... A zase koukám... Jééé, vy máte nový byt! zvolal jsem. Maminka se na mě usmívá zrovna jako tehdy ve dveřích. A kde je Anetka? Kde... Kouknu, kdo mě to drží, chvíli zase mžourám, koukám a loupu okem. Je to ona? Je to ona! Jejda! Ta vyrostla! Je nejmíň čtyřikrát tak velká jako já! A možná ještě víc! Snad už víc neporoste!
Já vám měl takovovu radost, že ji vidím! A jakej měla hezkej pokojíček! Hele, na postýlce je několik starých známých a i pár nových kolegů... A mezi nimi i jedna malá modrá medvědovina, která mi na pozdrav mává! Naše holčička mě drží v náručí a upravuje mi všechny tři vlasy, protože je mám po pobytu v pytli trochu slehnuté. Tak jsem se přidal ke kolegům, kteří se rozvalovali na posteli. Mám tady čupr výhled na park. A Anetka si se mnou občas povídá, když se nikdo nedívá. Sedávám jí na klíně a ona se mi občas svěří, že má strach. Já na to vždycky: A z čeho? Vždyť na světě je přece krásně! To by byla velká škoda, mít strach!
Ona vám teď pořád čte a študuje a klape do takové divné velké kalkulačky. A občas taky drnká na kytaru. Ta vám tak pěkně drnká! Moc rád ji poslouchám. Jestlipak ještě tak hezky kreslí? Říká, že prý ještě nějaký čas a něco mi nakreslí, ale teď ještě musí hodně študovat, tak nemá zatím čas.
Já počkám. O čekání totiž něco vím.

Tento příběh byl inspirován skutečnou událostí. Podléhá autorským právům, kopírování je zakázáno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kamm Kamm | Web | 3. února 2013 v 23:36 | Reagovat

Ach, absolutní návrat do dětství, nostalgie, dětské knížky, všechno. :) Na staré kolena jsem nějak sentimentální, sakra. :D

2 Medvídek Medvídek | Web | 11. dubna 2013 v 18:15 | Reagovat

Plyšový medvídek šel spát http://medialni.blog.cz/1301/plysovy-medvidek-a-dalsi-hracky-zustavaji-rizikovym-zbozim

3 Aňa Aňa | Web | 13. dubna 2013 v 1:33 | Reagovat

[2]: LOL a přesně proto volím Krtka! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama